Domácí závod který je pro mě naprosto speciální a unikátní. Přijde se podívat celá rodina, kamarádi a kolegové. Tento triatlon jsem také jel jako svůj úplně první, a vlastně díky němu a jeho aktérům jsem tomuto sportu propadl. 🙂

Závod byl sice až v neděli, ale mě bylo šoufl z nervozity už od pátku. Trénink na Čínu mi nedovolil nijak zvlášť odpočívat či ladit na tento „pouťák“, i když pro mě velmi významný, o tom žádná. Snažil jsem se na to nemyslet ale čím byl závod blíž, tím méně se mi to dařilo.

Nedělní ráno bylo naopak super, bez stresu a nervozity jsem si pustil hudbu do sluchátek a vše si od časného rána připravoval, trochu tancoval a hecoval se 😀 Vyrazil jsem z domova a cestou na Kristýnu (dějiště závodu), jsem se i zahřál a rozjel. Všude byly známé tváře a všichni mi přáli hodně štěstí, závodníci, kamarádi, pořadatelé prostě doma je doma 🙂

Vše vypuklo v 10:30 kdy se do vody vrhlo 128 mužů. Štafety měly start naplánovaný v 10:40 a v 10:50 startovaly ženy. Voda byla teplá, neopren ovšem zakázán nebyl, hodně závodníků se do něj nasoukalo, ale já ne, já bych se uvařil. Plavání byla klasická mela a nedařilo se mi chytit správné tempo, mela neustala ani za druhou bójí a já se pomalu smířil s tím, že borcům v neoprenu prostě neuplavu. Vyplaval jsem 9., ale díky rychlému depu, kde jsem nemusel ztrácet čas svlékáním neoprenu, jsem vyrážel na kolo jako 4. závodník. Všechny své největší konkurenty jsem nechal za sebou, né na dlouho 😀

Bajková část Hrádeckého triatlonu je výživná, zvlášť její první půle, kdy se cca 5 km jen stoupá. No rozhodně je na co se těšit! Pod prvním prudkým a táhlým kopcem jsme se zformovali do pětičlenné skupinky, která pronásledovala vedoucího Máru Knejzlíka. Byl jsem vpředu a udával tempo. Makali jsme a bylo to doslova kolo na kolo, plášť na plášť. Největší favorit a bajkový bombarďák Pavel Jindra se rozhodl, že moje pomalé tempo akceptovat nebude a nastoupil. Nikdo z nás ho nedokázal chytit a na zbytku MTB trati jsme ho už neviděli. Chvilku poté nastoupil další výborný bajker Milan Hrouda následován dvěma závodníky z Německa, ani na tento útok jsem nedokázal reagovat a zůstal na 6. pozici společně s dvěma borci, co se mě drželi. Přišel technicky nejnáročnější výjezd, který je zároveň nejprudším stoupáním na trati, tady se láme chleba. Při nájezdu jsem udělal chybku a nechal se předjet závodníkem co byl za mnou, věděl jsem co přijde a proto si vytvořil vetší odstup. To se vyplatilo, závodník techniku nezvládl a musel sesednout z kola a tlačit, kdybych byl moc blízko, čekal by mě stejný osud. To jsem ale za žádnou cenu nechtěl dopustit, kamenitý výjezd jsem zvládl a ujel oběma závodníkům, co se tam potrápili. Konečně se mi začalo jet lépe a já začal stíhací jízdu. Máru jsem dojel v poslední čtvrtině trati a chvilku jsme spolupracovali, poté jsem mu poodjel a ve sjezdu ujel úplně. Během posledního sjezdu singltrekem jsem dojel i Němce co jel na 4. místě. Jel jsem rychleji a začal ho předjíždět, to se mu nelíbilo a přidal, nehodlal jsem se zbytečně gumovat kilometr před cílem a schoval se za něj. Do depa jsme dorazili společně a já dostávám info, že 2. a 3. závodník má minutu a čtvrt náskok… No to není zrovna málo a budu si muset na těch 5ti km pěkně máknout, ale vím, že běh mám silný, takže to beru jako výzvu!

Běžecké depo jsem neměl ideální, při nazouvání boty jsem zjisti, že mi do ní při přesunu zapadl obal od sluchátek a nešel vyklepat 😀 Klasika peripetie ala Strnádek, naštěstí se po chvíli podařilo obal vyklepat a já mohl vyběhnout, nicméně pár důležitých sekund jsem ztratil. Vyběhl jsem z depa v pekelném tempu abych po dvou stech metrech zjistil, že jsem totálně prošitej.. Všechno začalo bolet, nemohl jsem správně dýchat a přišlo mi, že snad ani neběžím. Hádal jsem se sám se sebou v hlavě, že to prostě dám a nepolevím. A tak tempo držím, držím a trpím. zhruba v půlce trati potkám Pavla jak se již vrací z točky, hned mi hlásí ať makám, že je mám kousek před sebou. Vyběhl jsem z lesa a zahlédl je, náskok max. 30 sekund, to dám, aspoň to zkusím! Přidat mi v žádném případě nešlo, ale měl sem pocit, že běžím pomalu a taky, že každou chvíli chcípnu 😀 Kluci mě zahlédli a začali si nastupovat a tempo zvýšili, já se ale blížil a blížil. Na točce jsem viděl, že rozhodě nemůžu polevit, i kdybych kluky nedohnal, byl za mnou Karel Jirák a Mára Knejzlík, oba dobří běžci. Bylo cca 1,5 km do cíle a já jsem svůj cíl konečně doběhl. Původní plán byl chvilku si s nimi odpočinout a pak nastoupit a utéct, ale když jsem je doběhl, rozhodl jsem nepolevovat a rovnou je předběhnout. Poté už jsem jen běžel co to šlo, neohlížel se a doufal, že se mi to vražedné tempo podaří udržet a doběhnu si pro vynikající 2. místo. To se mi dařilo a já si začal uvědomovat, že jsem nezklamal, že jsem to doma zvládl. V cíli jsem objal mamku a potom pustil ven všechny ty emoce a bolest sem přeměnil v radost a vznikla nádherná fotka – viz. níže. 😀 Pavel mi nadělil dvě a půl minuty, to je ale v pořádku, na bajku je zatím úplně někde jinde 🙂 Radost mám z běhu, i přes utrpení co jsem prožíval jsem zaběhl nejrychlejší čas, o minutu lepší než vítěz.

Prostě to vše muselo ven 😀 Foto: Lukáš Hubálek
Celkové 2. místo, přesně mezi dvěma kamarády, sparingy, parťáky a učiteli.
Věkovou kategorii M20 jsem ovládl. Na bednu jsem vzal i svého miláčka KROSS EARTH 4.0, díky němuž jsem tak silný ve sjezdech a lehký do kopců.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *