Můj první závod mimo Evropu 🙂

Na svůj první světový pohár v terénním triatlonu, jsem se vydal společně s XTERRA CZECH týmem. Závod se konal až v daleké Číně a cestu, výlety a zážitky, které se netýkají závodu, budou popsány v samostatném článku.

Na tento závod jsem se soustředil a plánoval téměř polovinu sezony a ačkoli jsem se snažil si důležitost závodu nepřipouštět, v hlavě mi neustále šrotovalo, jak to asi bude vypadat a jak to vše dopadne.

Let z Bangkoku do Kunmingu – Laos a řeka Mekong z letadla

Do místa dění jsme dorazili 5 dní před závodem, tedy v úterý 17.9. Cesta byla sice náročná, ale odpočinuli jsme si noclehem v Bangkoku a z tohoto rušeného města jsme do cílového Kunmingu letěli necelé 3 hodinky. Po příletu jsme se ubytovali a sestavili kola, která naštěstí přišla v pořádku. Poté jsme nedočkaví vyrazili omrknout trať kola. Stačilo pár šlápnutí a věděl jsem, že zvěsti o nadmořské výšce jsou pravdivé a závodit ve výšce téměř 2 000 m. n. m. bude pořádná výzva a šok pro můj organizmus. Tepy jsem měl vysoké i při jízdě po rovině, nohy jako z kamene a připadal jsem si jako astmatik, co se nemůže pořádně nadechnout. V závodě mě bude čekat 1,5 km plavání 30 km bajk a 10 km běh. No bude to prča, říkal jsem si 😀

Po první noci jsem si pochvaloval, že jsem tvrdě spal a cítím se dobře, myslel jsem si tedy, že časový posun zvládám dobře. Bohužel, hned další noc mi ukázala, že jsem se pořádně spletl, až do závodu jsem neměl klidnou noc.

Projíždění trati…

Doufal jsem, že se postupem času vše zlepší a na závod budu ready. Bohužel se to moc nelepšilo a tušil jsem, že závod bude loterie. Všechny dny před závodem jsem využil tak, jak jsem plánoval, lehké tréninky, studování tratí a odpočinek. Trať jsme nastudovali velmi dobře, byla technicky i profilově velmi náročná, zároveň hodně hravá a těšil jsem se, že prodám své dovednosti v technice.

V sobotu, den před závodem jsme si museli dát věci do depa, nevadilo mi to, byl jsem ready, alespoň v rámci možností. Proběhlo poslední plavčo v neoprenu a šlo se na race briefing. Pro mě zajímavá zkušenost a musím říct, že atmosféra na briefingu, kde jsem seděl společně s největšími hvězdami a legendami mnou milovaného sportu, mě strhla a naplnila motivací a adrenalinem.

Ranní depo..

Start závodu byl v neděli ráno v 7:30 pro profíky a 8:30 pro nás AgeGroupery, což je šíleně brzy 😀

Do vody jsme se vrhali po vlnách a já byl naštěstí v té první, takže jsem se nemusel nijak zvlášť probíjet vpřed, i přesto jsem nasadil dosti svižné tempo. Po pár desítkách metrů jsem zjistil, že vůbec nemůžu dýchat, nadmořská výška začala perfektně fungovat a já musel razantně zpomalit. Vypadalo to ale, že i ostatní mají potíže a tak jsem se udržel na 3. pozici, snažil jsem se plavat v nohách soupeře přede mnou a šetřit síly. Sice se mi dařilo plavat v nohách 2. plavce, ale o nějakém šetření sil řeč být nemůže. Při skoku do vody do druhého kola mi spadly brýle, nasadil jsem si je rychle, ale vodič mi uplaval. V druhém kole šlo hlavně o to, co nejlépe prokličkovat pomalejší plavce, kteří startovali v pozdějších vlnách, úplně jsem ztratil představu, jak na tom jsem, co se pořadí týče, jak na tom jsem se silami, jsem věděl naprosto přesně.

Po vyběhnutí z vody byla poměrně dlouhá cesta do depa, motala se mi hlava, ale své kolo jsem našel rychle. Horší to bylo s oblékáním, hrozně mi to trvalo, a čím déle v depu jsem, tím více zmatkuji, na depech musím do příští sezony zamakat! No nic, vyrazil jsem na náročnou trať, bez představy jaké je pořadí a s obavami jak se mi pojede v závodním tempu v této nadmořské výšce. Jel jsem sám, dlouho jsem jel sám a trpěl. První půlka okruhu byla hlavně o stoupání a mě připadalo, že jedu neuvěřitelně pomalu a že co nevidět mě začnou předjíždět slabší plavci. To se ale nestalo a já naopak předjel jednoho závodníka, pořád jsem neměl tušení jak na tom jsem. Po dosažení nejvyššího bodu trati, pro mě začala ta zábavnější část. Technicky náročné sjezdy, trailíky, schody, skočky, v tom se cítím dobře. Ve sjezdu se na dvou místech muselo seskočit a vyběhnout schody s kolem v rukou. Byl jsem na to připraven, několikrát jsme to najížděli, nicméně při závodě jsem po uchopení kola dostal silné křeče do obou předloktí. To mě dost zaskočilo, ale nebyl čas si s tím nějak lámat hlavu, jel jsem co to dalo dál. Při nájezdu do druhého kola se ke mě přiblížil Ondra Petiška a v kopci mi okamžitě ukázal záda, nebyl jsem schopen reagovat hned a potom už bylo pozdě. Snažil jsem se jet stejné tempo jako v prvním kole, ale na trati přibylo spoustu závodníků, co bojovali s teprve prvním kolem MTB části. Občas to bylo fakt na riziko, protože úzká trať na svazích a prudkých stráních moc míst na předjíždění nenabízela. Párkrát jsem musel zastavit, vyšlápnout, byl to boj. Konečně přichází má silná disciplína, běh.

V depu se dozvídám, že jsem na 3. celkové pozici v Age Groups, a že mám kluky nedaleko před sebou. Věděl jsem o koho jde, věděl jsem, že mívám běhy lepší než oba závodníci přede mnou, ale ne, nešlo to. Hned jak jsem se rozeběhl věděl jsem, že to nebude jen tak. 😀 Běžel jsem na hraně sil, ruce jsem musel mít po většinu času běhu komicky podél těla, jelikož jsem stále bojoval s křečemi do předloktí a byl jsem jako na gumě. Chvíli jsem byl blíž k soupeřům, chvilku později zase dál, ale zrychlit mi prostě nešlo. Mé tělo potřebovalo mnohem více kyslíku, ten se mu ale díky nadmořské výšce nedostával. Dobíhám tedy 3. celkově a 1. v kategorii. Nejtěžší závod v životě, největší úspěch v životě, ale pocit z výkonu dobrý nemám.

Co to vlastně XTERRA je? SWIM! BIKE! RUN!

Chtěl bych moc poděkovat městu Hrádek nad Nisou, bikeshopu Cycology a soukromé zubní ordinaci HAJNÍK DENTAL s.r.o. za podporu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *